To ví přece každý…
Když se s někým bavím o výživě, tuhle otázku už dnes položí málokdo. Není divu: v televizi, časopisech sportovních i společenských či na internetu o této problematice můžeme nalézt doslova tisíce článků. Snad každý, kdo se někdy zabýval zdravou výživou, dnes “ví”, že jíst by se mělo alespoň pětkrát denně: začnu vydatnou snídaní, která je klíčová (vzpomínáte na reklamu na Bebe dobré ráno, müsli, různé lupínky?), protože mi poskytne energii na celý den. Pak svačina, oběd, zase svačina a večere. A když sportuji, přidám tam třeba ještě další před/potréninková jídla. Odůvodnění je prosté: když takhle jím, zamezuji pocitu hladu a omezuji riziko přejídání. Také chráním svalovou hmotu před “pálením” a roztáčím kola metabolismu. Také jsem byl odchován na tomto přístupu. Jednak vlastní zkušeností, jednak studiem literatury na tohle téma jsem ale dospěl k závěru, že pravděpodobně je to docela jinak…
Kdy jsme začali svačit?
Asi vás nepřekvapím tvrzením, že dříve jedli lidé povětšinou třikrát denně (a hluboko v minulosti ještě méně často – ale k tomu se ještě někdy vrátíme v příspěvku o půstu). Ještě v 70. letech minulého století takhle jedl typický Američan (Fung 2016), Brit nebo Čech. Ale považte: kdyby každý Čech najednou začal jíst o jedno jídlo denně více, jaká by to bylo obrovská příležitost pro potravinářský průmysl! A co teprve dvě svačinky denně navíc? Vždyť přece “Dej si Snickers. Když máš hlad, nejsi to ty!” 🙂 Nechci zabíhat do podrobností, úvah o škodlivosti reklam či etice agroprůmyslu, takže to zkrátím: povětšinou se hýbeme méně, než naši předci, zato jíme mnohem častěji. A ruku na srdce: pokud si dáme něco na svačinku, je to čerstvá paprika, nebo spíše croissant, oplatek či nějaká jiná “energie sbalená na cesty”?
A zase ten inzulin!
Udělejme si kratičký exkurz do hloubi našeho těla. Chcete hubnout, tak si dáte zdravou snídani: ty výborné sladké kukuřičné lupínky (v názvu budou mít pravděpodobně “fitness” nebo něco podobného) a k tomu sklenici pomerančového džusu z koncentrátu (potřebujete vitamín C, že ano, a navíc ovoce je přece zdravé!). Dostanete tím do těla slušnou nálož sacharidů, které tělo začne štěpit na jednoduché cukry (glukóza). Zvýšená hladina glukózy je pro tělo signál, aby vyplavilo inzulin. Ten se váže na inzulinové receptory v buňkách. Funguje tak jako jakýsi klíč, který otevře dveře buňky, aby se dovnitř mohla dostat glukóza. Inzulin je také jakýsi “skladovací hormon”: část energie uloží v játrech (glykogen), a když jsou všechny sklady plné, podporuje přeměnu glukózy na tuk a jeho uložení v tukové tkáni. Všechny tyto procesy vedou ve zdravém těle ke snížení glukózy v krvi, a tím pádem ke snížení hladiny inzulinu.
Téměř všechny sacharidy způsobí vyplavení inzulinu do těla (asi znáte pojem glykemický index). Na co se ale často zapomíná je fakt, že i bílkoviny vedou ke zvýšení hladiny inzulinu v těle (a dokonce i umělá sladidla). A tady je ta zrada: když do těla nějakou potravinou vyplavíme inzulin, naše tělo se “přepne” do skladovacího modu: tuky bude vyrábět, ale ne “pálit”. Jak mám “pálit tuky”, když co dvě hodiny sním “něco malého”, a pořád tak zvyšuji hladinu inzulinu a startuji procesy vedoucí spíše k ukládání tuku?
Naše tělo není blbé
Jsem přesvědčen, že odpovědět na otázku, kolikrát denně mám jíst, obecně nelze. Pokud vám vyhovuje jíst pětkrát či vícekrát denně, jezte tak. Pokud ale ne, nechte toho. Jezte, když máte hlad, klidně třikrát, či jen dvakrát denně. Poslouchejte své tělo. Není důvod snídat či večeřet, když nemám hlad. Když půjdu štípat dříví do lesa, připravím si pořádné jídlo. Když si půjdu na 8 hodin sednout do kanceláře, moje jídlo bude vypadat úplně jinak.
Naše tělo není blbé. Ale někdy ho můžeme “zblbnout”. Za ty miliony let máme v těle spoustu řídících mechanismů, hormonů, které nám při jídle dají signál, že už jsme plní. Bohužel jsme evoluci trochu předběhli: na průmyslově zpracované potraviny jsou tyhle řídící mechanismy krátké. Znáte to: dáte si obrovský steak a kdoví co ještě k tomu. Jste přesvědčeni, že z toho talíře propečené slaniny ležící na stole už nepozřete ani kousek. Nemáte už na to zkrátka chuť. Tu ale spatříte tu úžasnou vanilkovou zmrzlinu… a už si nejste tak jisti, že do sebe další kousek jídla nedostanete 🙂
Ano, jsem hluboce přesvědčený o tom, že pokud má naše tělo fungovat správně, přirozeně, musíme mu dávat “přirozenou” potravu. Ale o tom zase někdy příště…
Literatura:
- Fung, J.: The Complete Guide to Fasting: Heal Your Body Through Intermittent, Alternate-Day, And Extended Fasting. Victory Belt Publishing 2016.
- Davis, W.: Život bez pšenice. Jota 2013.
